Syndrom vyhoření

Zdenek Weber

Profesionální Mentor, průvodce, lektor s orientací na stres management, na syndrom vyhoření, relaxační techniky, teambuilding, skupiny osobního rozvoje.

Syndrom vyhoření se týká všech, není to věc jenom některých profesí, ale všech lidí. Syndrom vyhoření – tak se říká následkům většinou dlouhodobé krize vzniklé určitým způsobem života. Syndrom vyhoření se projevuje buď na fyzické, emocionální, mentální nebo vztahové rovině anebo na všech zároveň; někdy bývá myšlení to poslední, co dobře funguje, zatímco tělo bolí, přichází ospalost a únava, střídají se pocity únavy, euforie se ztrátou zájmu o sebe sama, o druhé a o vše co do nedávna bývalo inspirací.

Syndrom vyhoření má plíživý charakter a příčiny jeho vzniku můžeme přičítat různým faktorům našeho života: může to být přetížení z práce, nedostatek citu a lásky, zatěžující stravování, dlouhodobý ignorovaný stres, život typu ´práce, nákup, úklid, televize, spánek a tak stále dokola´. Zamyslete se nad tím, kolik máte v každodenním životě skutečného vřelého lidského tělesného kontaktu. Kolik času skutečně věnujete sami sobě, své regeneraci a svým myšlenkám a pocitům? Kolik času někam běžíte a kolik času trávíte v klidu odpočinkem, regenerací a klidným bytí ve společnosti ostatních? Kolik pozornosti věnujete svému tělu?

Moderní člověk žijící moderním životem bývá zasažen syndromem vyhoření dřív nebo později. Pokud se již velmi brzo nepostavíme mašinérii běžného života, přijdou první příznaky: náladovost, bolesti v kříži, zhoršený dech, těžkosti s vyjadřováním, pocit nejistoty, bolesti břicha, psychosomatické potíže jako jsou bolesti hlavy atd.

Prvním krokem k nápravě je přiznat si plně, že něco se mnou není v pořádku a že mé tělo a má psychika jedou na poslední kapky životní energie. To je první krok ke změně – přiznat si skutečnost namísto útěku před skutečností – a to se týká všeho. Ten, kdo ignoruje své tělesné a psychické pocity, se řítí do pasti, ze které mu bude chvíli trvat se dostat. Každý rozumný člověk proto začne s prevencí mnohem dříve než dojde k vážnému problému, jako je fyzická nebo psychická nemoc. Je potřeba si uvědomit, že velká většina lidí je ve vztahu k sobě samým jako automaty, spolknutí mašinérií vnějšího světa, podnikání, práce, zábavy a celého trhu a jen slepě využívají toho, co jim vnější svět nabízí bez jakéhokoli vědomí sebe sama a velmi chabé odpovědnosti za sebe sama.

Každý, kdo se potýká s následky krize na jakékoli úrovni, potřebuje vysadit a začít věnovat pozornost sobě, doslova a do písmene dávat sám sobě velkou hodnotu, začít si sebe vážit a všímat, sám sebe dávat na první místo.

Lidské tělo je významných faktorem našeho života a má velký vliv na to, jak se nám daří v životě. Skrze tělo nás ostatní rozpoznávají, skrze tělo se pohybujeme za svými cíly, skrze tělo uchopujeme předměty, získáváme přízeň; v těle zažíváme celý náš životní příběh, proto je důležité začít tělu věnovat plnou vědomou pozornost. To, čemu totiž nevěnujeme pozornost, si poté dělá, co chce, bez našeho vědomí a my zjišťujeme následky až velice pozdě.

Syndrom vyhoření je často dlouhodobě nastřádaný, neřešený a potlačovaný psychický stres vznikající v průběhu života, v průběhu zvládání změn, nároků a požadavků běžného života. Lidská bytost je citlivý a vnímající zranitelný tvor se schopnostmi být v určitém časovém úseku pod tlakem a podávat výkon. My všichni jsme pod vlivem kapitalistické vize, ve které se těžko nalézá opravdu plnohodnotný celistvě uspokojující život. Stres se hromadí v nervovém systému, často již od velmi brzkého dětství. Tento stres, není-li řešen a uvolněn, snižuje schopnost člověka ustát s důstojností nejen takové životní výzvy jako jsou nejrůznější změny, ale třeba i svobodné vyjádření pocitů a prožívání vůbec. Jedinou cestu, jakou člověk našel, je potlačovat své pocity, své emoce a své prožívání života. Láska a šetrné chování se stává ojedinělou záležitostí.

Pokud jste v předešlých řádcích našli něco o sobě, nezbývá, než začít sjednávat cestu k nápravě toho, co bylo dlouhodobě zanedbáváno. Řešení je možné a vyžaduje plné převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní život, své jednání, chování a své tělo s jeho pocity v takovém stavu, v jakém právě jsou. Nečekejte žádné rychlé řešení s iluzí, že po krátké regeneraci skočíte zpět do starého kolotoče. Jsou různé stupně syndromu vyhoření na různých úrovních života: nejčastější bývá emoční a citové vyhoření, které vnímají více ženy než muži, dále může docházet k mentálnímu vyhoření a ztrátě inspirace nebo k fyzickému onemocnění, které je následkem dlouhodobého potlačovaného stresu a přirozených sebeobranných seberegulativních sil organismu jako jsou agresivita, zlost, pláč, strach a hněv. Člověk, který nutkavě a nečekaně vyjadřuje takové pocity nebo je potlačuje, se nachází na určité úrovni svého života v krizi, a ta je zatím pro něho neřešitelná. Problém proto vytěsní do nevědomí těla a psychiky, což se poté projevuje jako nutkavé chování, vyhýbavé chování, rozčilování se, podléhání skepsi, skleslosti nebo jako nemoc či zablokované pociťování lásky a citu atd.

Člověk, který je v krizi, má několik tendencí, jak se z těchto potíží dostat: jednou z nich je dělání razantních rozhodnutí, další je rezignace na život a na hledání řešení; člověk se buď bezmocně rozčiluje nebo se pokouší různými aktivitami svůj vnitřní stres přebít – alkohol, sport, drogy, sex, přejídání se, kouření, workoholismus, internetové surfování, závislost na vztazích a lidech, tzv. dobrovolná závislost a podřízení se neboli vzájemná závislost.

Tyto a mnohé další projevy slouží jako kompenzace a vyplnění vnitřní prázdnoty. Jsou to způsoby, které jsme se naučili používat v průběhu života, abychom přežili. Využívali jsme a využíváme kde co k tomu, abychom vyplnili prázdnotu, která zůstává jako následek života zaměřeného jen na výsledek, soutěživost, porovnávání, známkování, výkon, motivaci, materiální vlastnictví, vědění a teoretické vzdělávání – život, kde chybí plnohodnotné vztahy a citová opora, porozumění pro emocionální a citové , duchovní potřeby člověka.

Jak z toho ven?

1. Plné převzetí zodpovědnosti za sebe a svůj život se vším všudy a přiznání si svého momentálního stavu
2. Uvědomění si, že mám vždy svobodnou volbu se rozhodnout
3. Trpělivost
4. Vytváření pozitivních zdrojů vnějších a vnitřních
5. Návštěva odborníka, poradce, psychologa nebo kouče
6. Nastartování dlouhodobých regeneraci podporujících aktivit; můžete začít uvolněním těla, pokračovat uvolněním psychiky a poté uvolněním mysli anebo vším najednou; najít důvěryhodnou osobu – profesionála, který vám sedí a vyhovuje.
7. Začít na sobě pracovat, především na své fyzické a psychické oblasti, a to hlavně regenerativními aktivitami. Lidé se často pokoušejí svůj stres vysportovat. Pokud sportovat, tak jedině s plným respektem a úctou ke svému tělu, kde je následována skutečná rovnováha.
8. Trávit mnoho času v přírodě
9. Najít si skupiny lidí, kteří jsou v klidu, jsou relaxovanější
10. Změnit stravovací návyky, dostatečně pít
11. Vytvořit si fyzický prostor jen pro sebe, své vlastní soukromí, ve kterém rozhodujeme o tom, kdo smí vstoupit a kdo ne. Tento prostor užívat pokud možno jen pro sebe jako místo hlubokého odpočinku. Uvědomte si, že lidské tělo se těžko uvolňuje v prostředí, kde můžou přijít jakékoli hrozby. Instinkty neřeší to, že ten a ten člověk je nám blízký, instinkty nás chrání před nebezpečím zvenku. Potřebují bezpečný soukromý prostor, kam nikdo nepřichází bez vašeho svolení.
12. Držení těla: pokuste se sedět a chodit zpříma, umožňuje a podporuje to lepší proudění energie v těle, a tím lepší zdraví a celistvější pohyb.
13. Dělejte si přestávky při práci a řízení auta
14. Hledejte šetrnější zaměstnání
15. Milujte sami sebe jako toho nejcennějšího člověka na světě

O syndromu vyhoření, krizích, vyčerpanosti nebo znechucenosti by se toho dalo napsat opravdu mnoho, ale jedno zůstává jasné: jediný, kdo může změnit váš život teď a tady jste vy sami. Krůček po krůčku směrem k životu, který bude váš a nikoho jiného.

Zdeněk Weber – terapeut, masér, rebalancer a poradce a léčitel syndromu vyhoření a posttraumatického stresu.

Syndrom vyhoření

Byl jsem dotázán, abych napsal něco o syndromu vyhoření:

Myslím si, že syndrom vyhoření je přirozenou reakcí lidského organismu na životní styl, který moderní společnost praktikuje. Zdá se mi, že jedině skrze osobní krizi se jedinec začne zabývat sám sebou a začne podnikat různé kroky k osobní změně. Syndrom vyhoření je termín pro osobní stav projevující se nejčastěji vyčerpáním a prázdnotou v té osobní oblasti, která je zasažena krizí. Zkušenosti ukazují, že syndrom vyhoření ovlivňuje osobní vnímání jedince a jeho vnímání reality. Pokud se cítíme vyčerpaní a vyhořelí, aktivují se naše přirozené hluboké instinkty sebezáchovy a produkují velké množství hrubé energie potřebné k regeneraci a záchraně.

Náš racionální rozum vyhodnocuje možná něco jiného, než co se ve skutečnosti v našich životech děje; rozum se často snaží co nejdéle zachovat přítomný stav, ale pokud je syndrom vyhoření přítomný, struna už je na prasknutí.

Syndrom vyhoření je nejčastěji způsoben následujícími příčinami:

přepracování a dlouhodobá ignorace emocionální a fyzické oblasti osobnosti
emocionálně náročná práce a přehnané dlouhodobé fyzické zatížení
rozvody, úmrtí v rodině, nedostatek pozitivních zdrojů
stresující prostředí pro život a nezdravý životní styl
nezdravé stravování
nedostatek pohybu
rutina a rutinní život
ztráta smyslu života
pooperační stavy a nedostatečná regenerace
nezrehabilitované trauma a posttraumatický stres
psychické bloky a oddělenost od přirozených pocitů
mentální, emocionální, fyzické přetěžování v dětství
dlouhodobě velké nároky blízkého okolí
syndrom krátkého času – den je příliš krátký
workoholismus
bezmocná nutkavost / musím dělat to a to jinak se zhroutí svět
žádná osobní duchovní víra
opuštěnost a samotářství
dlouhodobé neřešené emocionální problémy a hluboké strachy
silný pomahačský vnitřní vzorec: chování, schopnosti, přesvědčení a často identita a sounáležitost jedince jsou prodchnuty a postaveny na pomáhání ostatním lidem, vlastní já není rozvinuté – jedinec se seberealizuje jen skrze druhé lidi

Syndrom vyhoření je v podstatě stejná situace, jako když vám vyhoří kamna, ale vy stále tvrdíte, že v kamnech hoří a že v místnosti je teplo. Nebo máte prázdnou lednici a tvrdíte, že je plná a navíc že nemáte hlad, i když v žaludku kručí.

Pro mysl je syndrom vyhoření těžká zkouška, jelikož ohrožuje silně celou strukturu myšlení, což aktivuje znovu instinkt přežití a enormní chvilkové návaly energie potřebné k záchraně. V tomto období, které může trvat i několik let, jsou časté značné výkyvy energie. Pokud vyhoříme nebo dohoříváme, mysl se stále snaží opakovat vzorce chování, které má naučené z dob, kdy kamna byla plná. Syndrom vyhoření silně oslabuje mentální, emocionální a fyzické schopnosti, které jsou závislé na zdrojích vnitřní, ale i vnější energie, které nejsou momentálně k dispozici. Tím je ohrožena i naše momentální profesní identita, která je často spojena právě s našimi schopnostmi, protože pracovní identita je provázána s osobní identitou a hodnotami osobního rázu. To ukazuje, jak syndrom vyhoření prorůstá celým člověkem a jeho realitou, nenápadně pomaloučku pohltí lidskou realitu a změní život k nepoznání. Lidé často říkají, že sedí nad spáleništěm, které se nedávno zdálo rájem.

Někde hluboko v lidském mozku je uložena základní prvotní hodnota nazvaná pud sebezáchovy a přežití, která je propojena na velmi animální úrovni se schopnostmi těla zachránit se a přežít a se zdroji energie potřebné k přežití. Součástí tohoto pudu sebezáchovy je strach z fyzické a osobnostní smrti; je tu touha přežít také jako osoba, jako pár, jako rodina; přežít jako populace, jako živočich. Syndrom vyhoření přivádí jedince k uvědomění a poznání toho, co skutečně pravdivě potřebuje ke svému přežití a k hledání dalších jiných vnitřních zdrojů života a hlubšího smyslu života. Na této úrovni jsme si velmi blízcí se zvířaty. Člověk je samozřejmě víc než zvíře, ale to ho nepovyšuje k tomu ignorovat v sobě tyto animální instinkty a potřeby. Syndrom vyhoření je dle mého názoru a zkušenosti celospolečenský problém. Působí skrze zajeté společenské struktury na všechny generace žijící populace především ve městech. Společnost zaměřená převážně na výkon a soutěž, zisk a příjem materiálních statků, manipulaci a mentální vědění nemůže lidskému živému tvoru poskytnout celistvou potravu. Jak chceme, abychom se cítili dobře ve společnosti, kde každý dostává svou známku? Kde je zařazován, ohodnocen, určen, kde člověk je degradován a určován a hodnocen dle svého výkonu? Kde je sebehodnota spojována s množstvím peněz a materiálního majetku, který má daná osoba v užívání a vlastnictví bohudík jen do své smrti? Kde každý člověk musí být nějak zařazen a pojmenován a kde se na to klade velký důraz?

Syndrom vyhoření je tmou v obrovském světle, je krizí v požehnání, je darem, který nevidíme. Je láskyplnou stopkou na cestě z iluze komerční mašinérie, která stále vyživuje a požírá sebe sama. Programy, které nám moderní společnost od narození vtlouká do hlavy, se dívají v momentě krize do temné díry a nevědí si rady. My pak pobíháme, snažíme se, kroutíme hlavami, nadáváme, křičíme a divíme se a snažíme se zachránit, co se dá. Ale je to další iluze – nejde to a nepůjde to, vše staré se rozpadá.

Syndrom vyhoření, cesta popela je tady a jedinec je vyzván ke změně. Osobnost a myšlenkové vzory byly, budou a jsou k člověku patří, ale člověk je mnohem víc než jen inteligentní zvíře a syndrom vyhoření právě otevírá tuto otázku – kdo ještě jsi?

Syndrom vyhoření-vyhasnutí-burn out syndrom / použity informace z článku se Zdenkem Weberem pro hospodářské noviny.

Nemáte nadbytek? Jedete na poslední kapky paliva? Tankovací stanice v nedohlednu? Zachvacuje vás panika? Šouráte se životem? Špatně se vám dýchá? Zhoršují se zdravotní potíže? Vaše radost ze života je na bodu mrazu? Začínáte více využívat kompenzační cesty? Všude je chmurno a tmavo? Těch pár radostí které máte nestačí? Začíná se rozpadat vše staré a vy se snažíte to držet pohromadě? Už jen vzpomínáte na doby vitality a úspěchů? Vaše myšlenky jsou spíše negativní? Jste bez prožívání nebo k prožívání potřebujete alkohol? Roste vám břicho a zadek?

Pokud jste zodpověděli ano alespon u několika otázek, zdá se, že jste na dobré cestě k syndromu vyhoření. Není to přijemný stav, ale je možné se z něj dostat a co víc hodně se z takové situace naučit.

Převzít plnou zodpovědnost za své tělo, emoce, myšlení a začít je ovládat a směřovat k takovým cílům a aktivitám, které celou tuto trojici tělo/emoce/mysl uzdravují a vitalizují a očištují co více dělají aktivní. Udělat rozhodnutí zrealizovat změnu za záchranu vlastního života, jelikož pokud to takhle bude pokračovat skončíme v nejlepším případě v nemocnici nebo na psychiatrii, nebo se zlomenou nohou. Jakmile narazíme na hranice pudů sebezáchovy, naše podvědomí vytvoří situaci vedoucí k záchraně celého života i za cenu omezení pohybu a výkonu, psychických schopností atd. Náš závyslák na práci by rád pokračoval v běhu rutiny nebo krysího závodu, ale naše moudré podvědomí řeklo STOP-tady jde o život. Tento vnitřní návyk honit se za výsledky, pracovat do ůmoru pak se večer najíst, dát si svou dávku tv programů, krátký sex a spát a takhle stále dokola. O víkendu vypláznout jazyk a svištět na chalupu nebo k rodičům na oběd, děti za námi vlajou ve stínu našeho vystresovaného života a unavené mysli.

Každý potřebuje alespon špetku motivace, aby udělal ve svém životě změnu. Ta ale člověku trpícímu syndromem vyhasnutí chybí

Začíná to stresem, rutinou, rozpadem starého, dlouhodobým přebíváním v tuhé, dusné amtosféře plné hádek a konfliktů, pokračuje to kouřením, přejídáním, alkoholem, promiskuituou, úprkem za ještě a ještě a ještě většími cíly a výsledky, hlubokou vnitřní nespokojeností, iluzemi o vlastní důležitosti a moci. Končí to pádem na tvrdou studenou zem a celotělesným šokem a hlubokým zamrznutím našich přirozených schopností. Závyslostí na systému a neustálé neokoordinované běhání životem.

Základním projevem hlubokého syndromu vyhoření je, že to co nám přináší radost a prožitky štěstí, síly, svěžesti a vitality je přítomno někde v budoucnosti.

Tzn. že v přítomnosti není přítomno štěstí, radost, vitalita, síla, svěžest. Projevem sydromu vyhoření je víra v to, že štěstí a radost je obsažena v domech, autech, šatech, práci, roli, dětech, jídlech prostě v čemkoli co není ted a tady a není jisté jestli a pokud to někdy bude tady. Je zdravé mít cíle a nastolit aktivity k jejich dosažení, ale je hluboce vyčerpávající vnímat takové cíle jako zdroj něčeho tak dobrého jako je vnitřní štěstí a radost. Měl jsem ve 26 letech všechno o čem si mohou mladí lidé snít a nebyl jsem štastný, byl jsem ve zlaté kleci kterou jsem si vybudoval a s prázdným srdcem jsem si přiznal, že to co hledám je někde jinde.

Projevem syndromu vyhoření je, že žijeme jen a pouze pro konzumaci. Tedy konzumujeme a jsme konzumováni. Tenhle svět je vytvořen pro konzumující. To není špatné jen to slouží pouze tělu a navíc to posiluje víru v to, že štěstí a zdraví a síla a radost jsou pouze a pouze tam někde venku nejlépe v supermarketu. Syndrom vyhoření je ted a tady a to co nás uspokojuje je někde v budoucnosti, tak musíme dělat vše tak abychom zrealizovali to uspokojivé přítomné někde v budoucnosti, děláme to co nás nebaví, děláme v prostředí které nás dusí, pracujeme a někde v budoucnosti čekáme radost.

Stres:

- nadšení pro úkol
- emoce jsou přehnané
- neustálý pocit časové tísně
- dá se zvládnout jen díky velkému výdeji energie
- vede k úzkostným poruchám
- poškozuje především fyzicky, může i zabít. Typické jsou případy mladých mužů, kteří po třicítce prodělají infarkt

Příčiny:

- obsese efektivity a nepostradatelnosti, výkonosti
- žádný nebo nefunkční time management
- závislost na adrenalinu a endorfinu
- workholismus
- strach ze selhání, strach z odmítnutí, strach ze zavržení, strach ztratit tvář dokonalého, výkoného ,schopného, šikovného, obdivovaného.
- závislost na práci, vztazích a konzumaci
- postraumatický stres
- pocit nemám čas, mám málo času, není čas
- strach z nedostatku peněz, frustrace z nedostatku peněz

Vyhasnutí:

- malá angažovanost pro to co člověka dříve těšilo a motivovalo
- emoce jsou otupělé
- produkuje pocit bezmocnosti, člověk se neustále cítí sklesklý
- ztráta motivace, ideálů a nadějí
- vede k netečnosti a depresím
- poškození je emoční, fyzické i mentální
- celý člověk má sníženou výkonost
- opakující se nemoci
- nepřítomnost cílů a schopnosti odpočívat a cítit se svěže a vitálně
- kruhy pod očima, pobledlá plet a ohnutá záda
- bolesti v kříži
- rutina
- mnoho nedokončených záležitostí
- ztráta chuti do života, myšlenky na sebevraždu nebo konec života
- přílišné užívání alkoholu nebo drog podporujících výkon a duševní pohodu

Nejčastěji uváděné příčiny vyhasnutí:

- příliš mnoho tragických událostí v posledních dvou letech, smrt, rozchod, nemoc blízkého nebo sebe, ztráta zaměstnání, nenaplněná očekávání, stáří a ztráta smyslu
- nedostatek pohybu
- nejasná životní vize a smysl života
- vyčerpání vnitřních zdrojů
- únava a nedostatek hlubšího odpočinku
- stravování snižující vitalitu
- neefetkivní opakující se chování
- rutina
- škodlivé kompenzanty
- strach
- hněv
- frustrovaná touha
- zraněná pícha
- marný boj se systémem

Fáze syndromu vyhasnutí:

první fáze: nadšení, vrháme se do práce hlavou napřed, jdeme do toho, máme ideály, věříme v dobré věci a jsme odhodlaní. Rodina i koníčky jdou stranou, většinu času věnuje práci a aktivitám spojeným s prací.

druhá fáze: nadšení uvadá a ozívá se únava, ukazují se fyzické, emoční, mentální, firemní a systémové limity, jedinec se setkává s nevděkem, odmítnutím, nenaplněním očekávání pro které byl tolik nadšen, je zklamán, frustrován. Vize z fáze jedna se zhroutila.

třetí fáze: dělá jen to co musí, postrádá nadšení a začíná hledat sám sebe, svou vitalitu a vizi.

čtrvtá fáze: apatie, vše je jen nutné zlo, přání uniknout z mašinérie poviností